Spain 11 (cesta od Francie po Portugalsko)

Albi (Francie)

Papež opět pozval mladé lidi z celého světa, aby se spolu s ním setkali na několik dní - tentokráte v Madridu ve Španělsku. A tak vzniklo i rozhodnutí vydat se 8místným autem na tu dalekou cestu do krajin teplých a sluncem vyprahlých, do Španělska.

Jak už tak bývá zvykem, nezůstalo jen u Madridu a rýsovala se postupně pěkná trasa – každý si přál navštívit něco, nakonec se z toho vyklubala cesta o 7000km. Teď ještě zaplnit auto lidmi i jídlem. To druhé šlo lehčeji, ale nakonec se podařilo sestavit i partu o 7 lidech, kteří jsou ochotni se pustit do té šíleně dlouhé a nabité cesty. Možná si říkáte, že zbylo jedno prázdné místo – ano, bylo tomu tak, ale zřejmě se jednalo o nebeskou rezervaci, protože od Fatimy už seděla na posledním prázdném místě sama Panna Maria osobně (socha, kterou jsme přivezli do farnosti a budete se s ní moci setkat na Mariánských pobožnostech).

To by bylo něco k úvodu, teď už se můžete spolu s námi vydat na cestu plnou poutních míst, zajímavostí přírodních i architektonických a také plnou možností k obětem a pokání.

Den první: neděle 14. 8. 2011 – poutní slavnost naší farnosti Nanebevzetí Panny Marie

Poslední tóny varhan dozněly, kadidlová vůně se líně vznáší kostelem, dopilo se sváteční pivo, dojedly chlebíčky a cukrovinky. Nádvoříčko před kostelem se na malou chvíli vyprázdnilo k svátečnímu odpočinku. Odbila ale jedna hodina po poledni a místo ožívá vzruchem neméně okázalým – už je zde připraveno naše autíčko, které nám půjčili milí Hubertíci, a ze všech stran se hrne oněch sedm statečných ověšených taškami, batůžky a proviantem. O včasném odjezdu, jak jistě chápete, nemůže být ani řeč, ale po chvíli už sjíždíme zákruty kolem řeky Ohře. Aby ale bylo jasno – jak řekl pan Šobáň „Semilák“, takový řidič naloženého auta si musí nejprve vyzkoušet brzdnou dráhu, a tak se ještě v Chomutově ozvalo: „Zkouška brzd“ a následovala prohlídka předního skla od všech zúčastněných… Dál už nás ale nebrzdilo nic. V jednu ráno jsme dorazili do francouzského Paray-le-monial, místa, kde žila sv. Markéta Marie Alacoque.

Den druhý: pondělí 15.8. 2011 (Paray-le-monial – Ars-sur-formans – Le Puy-en-Velay)

Para-le-monial

Po deštivé noci na odpočívadle nedaleko Paray-le-monial jsme vstali do nového rána s větší či menší mírou svěžesti. V tomto burgundském historickém městečku nás čekal překrásný románský kostel Sacré-Coeur (Božského Srdce), který je jednou z nejvýznamnějších památek clunyjské architektury. V letech 1673 -1675 zde byla sv. Markétě zjevena láska Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Markéta byla vyzvána, aby se přičinila o rozšíření hodinové pobožnosti v předvečer prvních pátků v měsíci, svatého přijímání o prvním pátku a zavedení svátku Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Poté jsme opět nasedli do našeho autíčka, kterým jsme se ubírali o dalších 100km dál, do malého městečka, které ale významem svého světce předčí mnohá jiná – Ars-sur-formans. Už při příjezdu se vyjasnilo nebe a my se vydali přímo k bazilice (jak by řekl Štěpán, až příliš architektonicky zdobené). Díky tomu, že jsme si s sebou vzali vlastního kněze :), který navíc dokázal domluvit téměř vše, měli jsme zanedlouho mši svatou přímo u oltáře, kde sloužil svatý farář Arský a kde byl také prvně pochován. Následovala prohlídka fary, kde jsou zachovány místnosti, kde žil svatý Jan, v původním stavu (myslím, že pojem pokání by nám všem více řekl, kdybychom strávili noc na jeho nepohodlné posteli, nebo si celý týden k jídlu dávali jen brambory, jak to on dělával) S modlitbou za kněze jsme tedy opouštěli i toto krásné místo a nalistovali v autoatlase stránku s městem Albi.

Le Puy-en-velay

Jak jsme zjistili, jsou v atlase místa s hvězdičkou, či dvěma (ta s jednou hvězdičkou stojí za zastavení, ta s dvěma dokonce i za zajížďku) – jedno takové místo bylo i Le Puy-en-Velay, nádherné dvě vyvřelé hory, které ční nad malebným městečkem. Prý se jim říká i jehly, pro jejich podlouhlý a hubený tvar. Na nižším vršku stojí obrovská socha Panny Marie, na druhém kostel zasvěcený svatému Michaeli Archanděli, jak už bývá ve Francii zvykem.

Vydrápat se nahoru stálo za ten výhled a hlavně za provětrání ztuhlých končetin. Ten den už jsme do Albi nedojeli, zato jsme plní zážitků a po osvěžující koupeli v jedné vodní nádrži, uléhali na louce kdesi za městem...

Den třetí: úterý 16. 8. 2011 (Albi – Toulouse – Lourdes)

Albi

Po chladné noci jsme opět vstali do krásného dne. Během ranních hodin už jsme procházeli městem Albi, které se teprve ospale probouzelo. Cesta nás vedla i přes starý kamenný most Pont Vieux, ze kterého se nám otevřel výhled na centrální část města, kterému dominuje mohutná stavba připomínající pevnost. Z kříže nad jednou věžičkou je ale patrné, že jde o sakrální architekturu - katedrálu Sainte-Cécile, která je celá zbudovaná z cihel. Její zdi jsou až 6 metrů tlusté a jedná se tak o nejmohutnější stavbu z pálených cihel na světě. (Někteří připodobňují její pevnostní charakter k pevnosti a neochvějnosti katolíků proti zdejší albigenské herezi – ta spočívala v neposlušnosti církve, zrušení hierarchie a přespřílišné askezi) Strohost zvenčí je však nadmíru vyrovnána interiérem – raná renesance dodává katedrálním freskám svěží barevnost i ornamentálnost, až téměř moderní. Klenotem je pak freska posledního soudu z 15. st. Albi je i městem malíře a grafika Henriho de Toulouse-Lautrec.

Poté jsme se opět nasoukali do auta, které nás spolehlivě dovezlo na další zastávku, kterou bylo Toulouse – místo, kde je pohřbený snad nejvýznamnější křesťanský filosof. Je také jedním ze třiceti tří učitelů církve, vrcholem scholastiky a autorem mnoha textů – také hymnu Sióne chval Spasitele a především pěti důkazů o existenci Boha. Teď už asi všichni víte, o koho se jedná – sv. Tomáš Akvinský.

V katedrále jsme tentokráte nemuseli namáhat krk, když jsme chtěli obdivovat stropní klenbu, protože u sloupů byla položena obrovská zrcadla a tak se stačilo podívat do nich. Přestože jsme byli ještě mnoho kilometrů vzdáleni od Madridu, už tady jsme potkali početnou skupinu neokatechumenátů směřujících na setkání mladých se sv. Otcem. Neokatechumenáti jsou skupinou, kterou jen těžko přehlédnete, ale kdyby se vám to i přes jejich velký počet podařilo, jistě je nepřeslechnete – jsou totiž vybaveni kytarami, bubínky,… a nebojí se je použít :)

Lourdes

Následovala cesta téměř k hranicím Francie se Španělskem, do pohoří Pyreneje, kde leží světoznámé poutní místo Lurdy. Je to místo, kde se roku 1858 zjevovala Panna Maria malé Bernadetě Soubirous. Lurdy jsou asi nejznámějším a nejnavštěvovanějším mariánským poutním místem a podle toho také vypadají. Počet hotelů, které se chlubí názvy jako sv. Terezie, sv. Dominik, nebo dokonce hotel sv. Ducha, převyšují počet běžných stavení a jediné, co jim může konkurovat svým počtem, jsou snad jen všudypřítomné obchody. Zbožnost a kýč se tu potkávají až příliš často a tak jsme potkávali blikající Panny Marie či svítící růžence… Pak jsme ale došli k brance s nápisem „SILENCIO“ a z hlučného obchodního reje jsme vstoupili do dvorany, kde nás obklopilo ztišení, a objevila se jeskyně zjevení. Proud lidí se zdviženýma rukama se vinul podél stěn jeskyně, na kterých visely berle lidí, kteří se sem přibelhali s prosbou a odkráčeli s díkem za uzdravení. Na dlažbě klečeli lidé modlící se růženec. Až tady si člověk uvědomil, jak moc se kolem nás děje zázraků, těch zjevných i skrytých, a jak málo si jich vážíme a možná je pokládáme za samozřejmost.

Lourdes - průvod světel

Ze skály, ve které je jeskyně se sochou Panny Marie, ční v celé kráse vysoká katedrála. K té vedou zespodu dva ramenné mosty a vytvářejí tak před katedrálou prostranství. K němu se blížil obrovský zástup lidí se svíčkami v rukou. V devět hodin zde totiž začal průvod světel, mířící z jednoho břehu řeky až na druhý, přímo ke katedrále. Poutníci se modlili růženec a zpívali ono slavné Ave Maria – ať si lidé namítají, že zde zbožnost není, v těch dvou slovech Ave Maria, při kterých se ruce se svícemi zdvihaly do výše, bylo tolik radosti a důvěry a lásky, že nikdo nemohl odejít nepohnut.

Za svitu měsíce jsme šli spát…

Den čtvrtý: úterý 16. 8. 2011 (Lourdes – Ordesa „Faja de Pelay“)

Třetí den byl ve znamení pohybu – myslím, že pro všechny to bylo velkou úlevou, strávit většinu času ne vsedě v autě, ale na nohách v přírodě v horách. To ale předbíhám, protože ráno jsme se probudili do slunného dne stále ještě v Lurdech. Po rychlém sklizení stanů a věcí do auta jsme se vydali naposledy k bazilice – tentokráte za účelem mše svaté. Po krátkém domlouvání jsme se dostali do kaple (nepředstavujte si ale nějakou soukromou kapličku, vlastně to bylo něco na způsob ambitů, které byly průchozí zasklenými dveřmi). Hned vedle nás měli mši Španělé, a tak se chvílemi mísilo zpívané české krédo se zvučnými hlasy španělského žalmu… Po stěnách kaple bylo nespočet děkovných destiček, v tomto místě převážně s datem 1881. Když jsme po mši odcházeli, sestoupili jsme ještě do spodní části baziliky, kde jsou vyobrazena všechna tajemství růžence (kromě Janem Pavlem II. zavedeného růžence světla) – proto se jí také říká růžencová bazilika.

Poslední kroky v Lurdech nás zavedly ještě do podzemní baziliky Pia X., která je konstruována jako archa (strop nápadně připomíná kýl lodi). Po cestě sem jsme potkávali mnoho lidí přivážených na vozíčku, o které se starali dobrovolníci. Taková koncentrace lidské křehkosti a nemoci spolu s velkou vírou nás naplňovala jistotou, že Panna Maria je opravdu Uzdravení nemocných…

Ordesa (Faja de Pelay)

Dále nás čekala cesta výhradně vzhůru. Překonávali jsme totiž Pyreneje, které jsou hraničním pohořím mezi Francií a Španělskem. Ve výšce kolem 2000m.n.m. poprvé spatřujeme španělské nápisy na cedulích s příznačnými obrácenými vykřičníky: ¡Sean bienvenidos! (Vítejte) První zastávka v zemi, která tančí v rytmu kastanět, byla brzy za hranicemi – Národní park Ordesa. Jedná se o celkem malé území soustředěné hlavně podél řeky Rio Arazas – co ale dodává Ordese výjimečnou krásu, to jsou kaňony, které lemují údolí řeky. Po poněkud náročnějším výstupu jsme se mohli kochat nádhernými výhledy na dlouhatánské údolí semknuté protějším svahem. Po cestě jsme se setkali nejen s rozmanitou florou, ale navštívil nás i kamzík, který se nebál pást podél cesty… Cílem této cesty byl vodopád, napájený z ledovců kdesi nahoře, který se zklidňoval v řeku vinoucí se kaňonem. Cesta zpátky byla krásná a v podstatě nenáročná, kdybychom už v nohách neměli pěknou dávku výškových metrů. U auta jsme se tedy sešli po osmi hodinách unavení, zaprášení a hladoví, ale s úsměvem na rtech, protože Pyrenejemi jsme nejen projeli, ale i prošli a můžeme říct: Stojí to za to!

Nasedáme do auta a za tmy vyjíždíme hledat místo k přespání. Do noci nám hraje CD s hymnou Světového setkání mladých s papežem: „Firmes en la fe…“

Den pátý: středa 17. 8. 2011 (Jaca – Castillo de Loarre – Riglos – Zaragoza – Monserrat)

Jaca - sv. Orosie

Nastal večer, nastalo jitro, den pátý začínáme v městě Jaca (čti Chaka). Ne náhodou jsme si vybrali toto místo v provincii Huesca – pro nás Čechy je totiž významné. Zde je pochována svatá Orosie (Dobroslava), dívka pocházející z Čech, kterou sám papež doporučil pro její zbožnost za manželku krále Aragonie. Orosie byla se svou družinou po cestě za svým budoucím mužem napadena Maury a nucena zřeknout se své víry – protože vytrvala věrná Kristu, mučednická smrt ji neminula a tak se již v 16 letech stala obyvatelkou nebe.

V kostele, kde jsou její ostatky, jsme obdivovali krásné varhany a úchvatnou nástropní malbu, která ale bohužel nebyla osvětlená… To se změnilo až poté, co jsme si na domnělých kasičkách přečetli, že se světla rozsvítí teprve po vhození 1 eura. To jsme tedy obětovali a na minutu se kochali tou osvětlenou nádherou. Inu, zadarmo tu ani kuře… …neuvidí fresky :)

Jaca byla prvním místem, kde jsme na zemi objevili reliéf mušle svatojakubské cesty. Do Compostely jsme ale putovali až téměř na závěr naší veliké cesty a tak jsme v dešti zamířili opačným směrem, směrem ke Castillo de Loarre.

Castillo de Loarre

Po poměrně dlouhé době, kdy cesta vedla vysušenou rovinou, se silnice stočila k řece, která si stihla vyhloubit hluboké koryto – v jednom místě se nad řeku vypínalo několik špičatých skal zvaných Riglos, od nich už byl vidět pahorek s nejlépe zachovalým římským hradem v Evropě - Castillo de Loarre. Jeho hradby s mnoha půlkruhovými bastiony se vinuly kolem románské stavby, kde nechyběl dokonce ani vnitřní kostelík se slabými pláty kamene místo oken – žádná vitráž by nedokázala tak krásné vzory, jako nařezaná slída či mariánské sklo protkané žílami jiných minerálů, skrz který procházelo sluneční světlo. Po prohlídce hradu jsme zamířili k našemu jídlem vybavenému autu, kam nás hnaly prázdné žaludky. Cesta tedy mohla pokračovat dále na jih, kde už nás očekávalo město dalšího velkého Mariánského zázraku. Zaragoza leží na řece Ebro a může se pyšnit opravdu překrásným náměstím obklopeným barokními stavbami s veselými střechami, které jsou skládané z tašek v barvách bílé, žluté, modré a zelené. Mezi nimi zdaleka vyniká chrám Santa Maria del Pilar (Panna Maria na sloupu) na jejíž stropní výzdobě pracoval světoznámý výtvarník Francisco Goya (tomu zde dokonce postavili velký pomník, u kterého se to neustále hemžilo Madridskými poutníky). Z hluku neokatechumenátských bubínků jsme se ubírali do klidu chrámu Panny Marie. Tady nacházíme místo vskutku zázračné – nejprve zázrak spjatý s názvem kostela: ten se stal již roku 40, kdy svatý apoštol Jakub Větší po neúspěšné misijní činnosti na Pyrenejském ostrově usedl u řeky Ebro a rozhodoval se, že se vrátí do Palestiny, v tom se nebe rozzářilo a andělé sestoupili na zem se sloupem, na kterém byla Panna Maria. Ta Jakubovi řekla, ať vytrvá a na tomto místě postaví kostel. Stane se tu mnoho zázraků a onen sloup, na kterém byla přinesena, bude tu stát až do konce věků. (Podle toho, jak je nakonec sv. Jakub ve Španělsku ctěn, můžeme věřit, že na přímluvu Matky Boží se opravdu dějí největší zázraky) Jak bylo řečeno, tak se stalo – zázrak roku 1640 je toho doložitelným důkazem. Mladý Pellicer Blasco, kterému byla amputována noha, se po více jak dvou letech probudil ráno zase s oběma nohama. Vše bylo právě na přímluvu Panny Marie Zaragozské. Lékařské zprávy a následná šetření se shodují, že se jedná o nevysvětlitelný jev. (Při pohledu na oltář se ale vysvětlení snadno nachází…) Od pamětní desky tohoto zázraku nás kroky zavedly do boční lodě chrámu, kde na zdi visely tři nevybuchlé bomby – na tabulce pod nimi se píše, že roku 1936 byly při bombardování shozeny přímo do Santa Maria del Pilar, a přestože bylo okolí chrámu značně poničeno, tyto zbraně nevybuchly. Nedá se i toto nazvat zázrakem?

Zaragoza - barevné střechy Santa Maria del Pilar

Z nadpisu se dá usuzovat, že nás ještě čeká Monserrat. K tomuto benediktinskému klášteru postavenému na „Zubaté hoře“ jsme se opravdu vydali cestou dlouhou téměř 300km. Když nás uvítaly cedule Montserrat s „T“ vepsaným do názvu sprejem, stále jsme ještě bezstarostně hledali onu horu, na které by mohl klášter stát… Po půl hodině, kdy jsme městečko projeli několikrát skrz naskrz, jsme se rozhodli se zeptat (nechtěli jsme dopadnout jako Mojžíš na poušti jen proto, že jsme se nezeptali na cestu), a tak se statečný Štěpán zeptal jednoho usměvavého obchodníka. Po chvilce vysvětlování jsme na tváři onoho obchodníka uviděli úsměv ještě větší následovaný smíchem. Štěpán se vrátil do auta s výrazem pobaveným i zdrceným zároveň. „Tak co, kudy?“ „No, timdle směrem, akorát ještě 400km, jsme totiž v jinym Monserratu!“ Ten námi chtěný Monserrat byl na severu, odkud jsme právě přicestovali… Ona ani GPS není všemocná. Nasměrovali jsme to tedy k nejbližší pláži a při západu slunka jsme ze sebe spláchli zklamání i pot. Večeře na promenádě a následný spánek na parkovišti vše napravil a tak jsme se nechali unášet hvězdným nebem do krajiny snů…

Den šestý: čtvrtek 18. 8. 2011 (Toledo – Madrid)

plachty proti slunci

Ráno bylo s vůní moře – vstali jsme akorát na ranní koupel při východu slunce. Po osvěžení v příjemně vlahém moři jsme se pustili do dobře uzrálého ananasu s ještě lépe uzrálými sýry. Dnešní den měl být zakončen v Madridu, čekala nás tedy poměrně dlouhá štreka a také krásné Toledo – do něj jsme přijeli kolem třetí hodiny, vzduch se ale stále ještě pohyboval v teplotách přes 30°C a nám nezbývalo, než toužebně vyhledávat skrovné stíny. Za zmínku tu stojí, že Toleďané zřejmě dobře vědí, co je to žhavé slunce, protože v mnoha těch krásných uličkách byla nad našimi hlavami mezi domy zavěšena plachta – když už je tedy slunce tak vysoko, že ani domy nedávají stín, plachta milosrdně zastíní.
Nejen podle mapy jsme poznali, že jsme již blízko Madridu – počet červeno-žlutých batůžků totiž značně vzrostl a většina skupinek s sebou tahala národní vlajku, což jistě nedělá běžný turista, ale spíše Madridský poutník. Ze všech koutů se také ozýval zpěv a rozeznatelná slova jako „papa“ či „Benedetto“ dávala tušit, že jsme mezi svými…

Toledo - katedrála

Jak je již z patrno z románu Liona Feuchtwangera (Židovka z Toleda), je Toledo městem, kde se soustředí židovská a arabská kultura. V 16. Století zde dokonce měli své sídlo králové Španělska, později však přesídlili do Madridu.  Město je to opravdu krásné a historické, kam jen oko pohlédne… Jak kdosi řekl, nepotřebujeme mapu, tady ať zabloudíme do jakékoliv uličky, bude to stát za to. S tím se nedá než souhlasit, přece jsme si však mapu opatřili, abychom našli katedrálu s mnoha uměleckými perlami – originály od velikánů jako El Greco, Velázquez, Morales, Goya… Katedrála je označována za největší ze Španělských gotických chrámů. A je opravdu majestátní a obrovská, stejně jako vstupné do ní – člověk by řekl až nekřesťanské peníze, ale přesto jsme někteří neodolali a vstoupili do toho pětilodního skvostu. Nevěděli jsme, čemu se věnovat dříve – usmívající se Madoně, středověkému zlacenému oltáři, nástropním 

"stropní okno"

freskám či obrazům Toledských arcibiskupů, které jsou zde od nejstarších dob (téměř ikonické tváře) až do doby moderní, kdy z obrazu hledí reálná tvář s brýlemi. Vidět to vše byl opravdu velký zážitek, který se jen tak nezapomene… co mě ovšem doslova pobavilo, to byl způsob, jakým si mistři stavitelé pomohli k tomu správnému osvětlení – teprve několik let po stavbě chrámu byl interiér obohacen ještě o jeden skvost, bílý oltář s Madonou, ten byl ale tak spoře osvětlen úzkými okny, že sotva vyniklo, jak je krásný. Pomoc tedy byla nasnadě, probourali klenutý strop chrámu a do vzniklé díry vsadili kulaté okno – oltář je osvětlen a kostel se může pyšnit možná prvním střešním oknem v sakrální architektuře :)
Říká se, že má-li člověk na Španělsko jen jeden jediný den, měl by jej věnovat Toledu. My jsme jich měli více, nasedli jsme tedy do auta a na sklonku dne zdolali poslední kus cesty do srdce Španělska, do Madridu.

Den sedmý: pátek 19. 8. 2011 (Madrid – Quatro Vientos)

sektory na letišti Guatro Vientos

Naše první noc v Madridu byla dobrá, ubytovali jsme se na velkém školním hřišti v Českém poutním centru a vykoupaná těla si tak přeci odpočinula. Druhý den jsme se pustili do velkoměstského ruchu a metrem se dopravili na mši svatou, odkud jsme se pěšky vydali na místo setkání s papežem. To mělo být na letišti Quatro Vientos (Čtyři větry), kterému jsme zpočátku neřekli jinak než jménem oblíbené pizzy Quatro formaggi (čtyři sýry)… V horkém slunci jsme se tak jako ještě 2 miliony dalších přibližovali k letišti. Jak se vzdálenost zmenšovala, jednotlivé proudy mladých lidí se spojovaly, až na konec vše vyústilo k bráně s nápisem Bienvenidos. Za ní už se do jednotlivých sektorů dělily davy Italů, Brazilců, Francouzů, Uruguayců a také Čechů, kteří měli tentokráte místa poměrně vpředu.

Vcelku brzy jsme pochopili, proč se na letiště mělo dorazit o tolik dříve; a taky jsem získala obdiv k apoštolům, kterým se podařilo splnit Pánův příkaz, aby se těch 5 tisíc mužů (a to se nemluví o ženách a dětech) posadilo, než začne lámat chléb a ryby – posadit totiž tolik lidí na jednom místě, to není hračka. Pravda, apoštolů bylo dvanáct a organizátorů stovky či tisíce, ale lidí k usazení tu bylo na dva miliony a to ještě nepočítám to, že v evangeliu se píše, že tam bylo hodně trávy – tady, na Quatro Vientos nebylo po trávě ani památky. Na vyprahlé prašné ploše se jen tu a tam objevila sluncem sežehnutá sláma. Přidejte k tomu dusot 4 milionů chodidel a rázem vznikne obraz, zahalený v mračnu prachu, který rozehnala až bouře Ducha svatého. Ještě jsme ale stále v době čekání na svatého Otce. Atmosféra byla úžasná, vedle sebe tu byly hloučky lidí ze všech kontinentů, jazyky se tu prolínaly jak v době Babylonské věže a lidé si měli tak blízko, jak to jen šlo (to i z kapacitních důvodů :-)).

letecký pohled na Guatro Vientos na obří obrazovce

Protože slunce stálo vysoko nad obzorem, rtuť teploměru se snažila vyskočit mimo měřitelnou stupnici a stín byl nedostatkovým zbožím, stal se nejstrategičtějším místem přístup k pitné vodě. To místo se dalo snadno poznat podle ohromného shluku lidí, který slepoval zpocená těla v jedno, nad nímž putovaly prázdné plastové lahve a kde se bohužel ztrácely veškeré křesťanské zásady. Vrcholu toto utrpení dosáhlo, když kolem druhé hodiny odpolední došla pitná voda. Už nevím, kdy se zdroj znovu obnovil, neměli jsme totiž odvahu znovu přijít do té obrovské tlačenice.

Hrdiny davu se stali hasiči – se svým autem projížděli sektory a stříkali do davu blahodárnou osvěžující sprchu z hadice, kterou spravoval hasič na střeše cisterny. Ten si vše také patřičně užíval, a když se kolem něj po obou stranách vlnily proudy lidí, které se dožadovaly ochlazení, stříkal vodu právě na tu stranu, která se více ozývala. Skandování tak poprvé nepatřilo jen Benediktovi, ale i hasičům. A že jsme měli mokré věci? Do minuty vše uschlo.

"letniční" bouře

Kolem deváté večer však zazněla s plnou parádou hymna světového setkání a objevila se postava, kvůli které jsme sem všichni přišli a všechno vydrželi. Benedikt XVI. zahájil noční vigilii – bdění pro Hospodina. Papež mluvil s Kristem o nás a mluvil o Kristu k nám, mluvil o potřebě zapustit kořeny víry… a vítr si začal hrát s jeho bílými vlasy. Postupně se jemné vanutí změnilo na letniční vichr. Na ztemnělém nebi se začalo blýskat, teplota se již dávno dostala k vlahému nočnímu standardu. A potom se silou nečekanou přišla bouře, kapky deště padaly horizontálně ve směru vichru, ochlazení o 20°C, sektory plné lidí bez přístřeší osvětlovalo světlo ze stále četnějších blesků… Za dvacet minut se vítr utišil, znovu se objevil svatý Otec, šibalsky rozcuchaný, a s úsměvem poděkoval za vytrvalost a naději – odpovědí mu byl radostný halas.

Byla to noc, na kterou se nezapomíná, těžká i krásná, noc s Bohem i Jeho zástupcem zde na zemi, který bárku Církve vede všemi bouřemi – a to zasluhuje naši oběť. 

Den osmý: neděle 21. 8. 2011 (Madrid (Quatro vientos) – Avila)

slavnostní liturgie s Benediktem XVI.

Ráno nás ze spacáku probudil hlas zesílený reproduktorem na maximum – tedy pohlazení to zrovna nebylo, ale nutno dodat, že spáči nezůstali. Po noční bouři ani památka (až na ty pobořené adorační stany, které odletěly o notný kousek dál) a nás čekalo vyvrcholení dnů mládeže – mše svatá s papežem Benediktem XVI. Přede mší se sektory začaly ještě více plnit, protože dobrovolníci „vyklízeli“ uličky – nikdo totiž nevěděl, kterou z nich pojede bílý, neprůstřelný papamobil. Kudy papež projíždí, se pak dalo velmi dobře poznat podle hlučného vítání a téměř elektrizace lidí v daném sektoru. Několikrát už se zvuková vlna blížila až k nám, ale bílé vozítko vždy zabočilo do nějaké vedlejší uličky. Pak se ale v uličce objevili muži v černém, s brýlemi na očích a tajemným výrazem ve tváři – papežova ochranka – a necelé 2 metry od nás se z otevřeného okna svého papamobilu usmíval žehnající Benedikt. (Napadlo mě, že asi musí mít alespoň na tu cestu sektory špunty v uších, protože decibely se tu opravdu roztáčely) Tak, papeže jsme viděli a teď už se může přejít k slavné bohoslužbě – liturgie se opět ukázala ve své kráse, kterou podtrhla papežova promluva k nám mladým i celému světu. „Následujte Ježíše ve víře, to znamená, putujte s Ním ve společenství církve. Nelze následovat Ježíše osamoceně. Kdo podlehne pokušení žít víru podle individualistické mentality, která převládá ve společnosti, vystavuje se riziku, že se nikdy nesetká s Ježíšem Kristem anebo skončí následováním Jeho falešného obrazu. Mít víru znamená opírat se o víru bratří, a stejně tak tvoje víra slouží víře druhých jako opora. Prosím vás, drazí přátelé, abyste milovali církev, která vás zrodila k víře, která vám pomohla lépe poznat Krista, která vám dala objevit krásu jeho lásky. Není možné setkat se s Kristem a nedat jej poznat druhým. Nenechávejte si Krista pro sebe! Předávejte druhým radost svojí víry.“ Slunce už se opět dalo do práce a tak jsme s povděkem vytáhli vějíře, které byly součástí balíčku poutníka. Pohled na řady kněží v ornátu a s širokým madridským kloboukem na hlavě stál za to.

mezi stovkami vlajek vlály i ty naše

Anděl Páně na závěr a následovala krkolomná cesta zpátky – pokud se na letiště dopravovalo celý den, aby to bylo co nejvíce postupné, teď se z letiště všichni valili ven najednou. Nemusím asi ani říkat, že jsme se poztráceli… Po několika hodinách jsme se ale všichni sešli a vydali se na letmou prohlídku města – mimo několika novogotických chrámů jsme zvenku obdivovali i Palacio Real – Královský palác. Dál už jsme ale Madridu čas nevěnovali a i nádherný Escatorial jsme jen z venku za deště letmo prohlédli a pokračovali dál…

Světové dny skončily a Madriďané, kteří si z toho důvodu raději vzali dovolenou a odjeli, co nejdál to šlo, se mohli zase v poklidu vrátit zpátky do města, které na týden hostilo více mladých, než má leckteré velkoměsto obyvatel. A do svých domovů se vraceli i všichni poutníci, kromě 7 statečných z Chomutova, kteří se vydali směrem Avila.

Den devátý: pondělí 22. 8. 2011 (Avila - Salamanca – Fatima)

Po dlouhém nočním hledání místa ke spánku jsme se ráno probudili v místním parčíku do deštivého dne. V myslích nám z noci matně utkvěly nádherné osvětlené hradby kolem města, které vypadalo jak jednolitá pevnost. Nyní jsme je viděli v celé jejich kráse – dokonale zachovalé, mohutné a impozantní kamenné zdi s cimbuřím i půlkruhovými baštami a několika zdobenými branami. To vše v délce přes 2,5 kilometru prý v 11. století vzniklo za pouhých 9 let. Za nádhernými hradbami se kupí nespočet kamenných domků a domů i chrámů a věží. Avila je tedy jistě právem nazývána „město kamenů a svatých“.

hradby města Avila

„Ničím se neznepokojuj, ničím se nermuť, všechno pomíjí, Bůh se ale nemění. Máš-li v srdci Boha, nic ti nechybí, jeho láska stačí.“ To jsou slova světice z 16. století Terezie z Avily (Terezie od Ježíše), jejíž klášter jsme také navštívili. Terezie od Ježíše je první ze tří učitelek církve, je mystičkou a reformátorkou karmelitánského řádu. Její spisy jsou nám dodnes velkým přínosem v cestě k dokonalosti, zvláště pak zdůrazňovala modlitbu. Právě díky její žádosti je s Avilou spjatý i svatý Jan od Kříže, který se stal zpovědníkem zdejších karmelitek.

Po procházce po nádherných hradbách jsme se vydali opět dále, do univerzitního města Salamanca. Již z dálky nás upoutala krásná katedrála, která z blízka vyloudila na tváři nejeden úsměv – na zdobeném vstupním portálu se totiž v kamenných řezbách mezi révovými ratolestmi vyjímá volek, novorozeně i kosmonaut! Inu novogotika má své vymoženosti.

kosmonaut v Salamance

Další cíl dnešního dne byl až v sousedním státě Portugalsko, museli jsme tedy překonat 400km, abychom dojeli do Mariánského poutního místa, které je spojeno s mnoha zázraky i proroctvími. Fatima ležící ve střední části západního Portugalska nás přivítala klidnou atmosférou, přestože i zde bylo vidět, že většina uliček dříve chudých domků se teď změnila v obchodní pasáže s čímkoli, na co se dá nalepit obrázek Panny Marie…

Během první světové války se tu v roce 1917 třem malým dětem, které pásly dobytek, zjevila Panna Maria. Podle svědectví dětí stála Panna Maria nad dubem zalitá sluneční září. Předpověděla konec války a pomoc všem, kteří se k ní obrátí v modlitbách. Zjevení pokračovala až do října, vždy třináctého v měsíci. Maria vedla děti k lásce a oběti za hříšníky a k modlitbě – zvláště růžence. Opakovaně zdůrazňovala, že růženec je klíčem k osobnímu pokoji i světovému míru. Děti se mnoho postily a modlily za hříšníky, snad o to více, že jim bylo ukázáno peklo. Lucie pak ve svých vzpomínkách píše, že by umřela hrůzou, kdyby jim Panna Maria neslíbila, že si je vezme do nebe. Právě nahlédnutí do míst zatracení bylo součástí prvního ze tří tajemství, která Maria svěřila dětem. Druhé tajemství předpovídalo druhou světovou válku, pokud se lidstvo neobrátí, až příliš jasně se slova zjevení shodují s realitou: „Válka se chýlí ke konci: jestliže ale lidé nepřestanou urážet Boha, vypukne ještě horší válka během pontifikátu papeže Pia XI. Až spatříte noc ozářenou neznámým světlem, vězte, že je to velké znamení od Boha, že se chystá ztrestat svět za jeho zločiny skrze válku, hladomor a pronásledování Církve a Svatého otce. Aby se to nestalo, přeji si zasvětit Rusko mému Neposkvrněnému Srdci, a konat kající svaté přijímaní každou první sobotu v měsíci. Jestliže má přání lidé vyplní, Rusko se obrátí a nastane tam mír; pokud ale ne, rozšíří se jeho bludy po celém světě a zapříčiní války a pronásledování Církve. Dobro bude týráno, Svatý otec bude velmi trpět, mnohé národy budou vyhubeny. Nakonec ale mé Neposkvrněné Srdce zvítězí.“ A konečně dlouho skrývané třetí tajemství bylo zjevně předpovědí atentátu na papeže Jana Pavla II., který byl velkým ctitelem Panny Marie Fatimské.

Fatima je podobně jako Lurdy místem víry a uzdravení. Lidé tu po kolenou chodí prosit k místu zjevení Panny Marie za vyslyšení jejich tužeb. Kamenná dlažba je od kolen poutníků vyhlazená do zrcadlového lesku a obrovské nádvoří před bazilikou samo mluví o četnosti davů přicházejících k Marii. Tento večer zde ale byl klid a nic nás nerušilo při večerní modlitbě růžence právě na místě, kde jej Panna Maria tolik zdůrazňovala.

  

Den desátý: úterý 23. 8. 2011 (Fatima – Batalha – Nazaré - Porto)

Fatima - bazilika

Ráno jsme se probudili do chladnějšího dne za zvuku Fatimských zvonů. Po snídani jsme se tedy vydali na mši svatou a prohlídku celého okolí baziliky a místa tolika zázraků. Stejně jako jinde i tady se u sochy milovaného papeže Jana Pavla II. tísnilo více lidí…

Každý jsme se vydali trochu jiným směrem a tak jsme se při opětovném setkání divili, kdo co přinesl. Mnozí pohledy, někdo knihu, někdo jídlo a pan farář – Pannu Marii. Od této chvíle s námi Panna Maria cestovala na onom volném osmém místě a naše posádka se stala konečně kompletní. Zbývá jen dodat, že socha Panny Marie Fatimské, která s námi vydržela jet bez úhony až do Chomutova, bývá teď vždy po celý měsíc květen na bočním oltáři.

Batalha

Z Fatimy jsme se vydali na další cestu a tentokráte směrem severním podél pobřeží. Polední zastávka byla v portugalském městu Batalha, kde je architektonický skvost - dominikánský klášter Panny Marie Vítězné. Sám název města vypovídá o jeho zvláštním vzniku (Batalha znamená „bitva“), ve 14. století vrcholil boj za nezávislost Portugalska a král Jan I. se rozhodl učinit slib, který ho zavazoval postavit klášter Panně Marii, pokud mu bude dopřáno vítězství. Tak se i stalo a po více než století zde byl dokončen klášterní komplex, který na gotickém základu nese i stopy renesance. Dnes se však již částí komplexu můžeme procházet doslova pod širým nebem, napoleonská vojska si totiž dala záležet, aby nic nezůstalo zastřešeno. I obvodové zdi jsou však natolik uchvacující svou precizní zdobností a stále ještě úctyhodnou výškou, že není divu, že je klášter součástí UNESCO.

Odpoledne jsme se svlažili v Atlantiku na pobřeží města Nazaré, kde jsme si užili úžasných vln, a dál nás čekala dlouhá cesta do Portugalského Porta. Více než 200km jsme zdolali až po setmění a tak jsme si Porto vychutnali za nočního osvětlení, sedíce v přístavu se sklenkou (pardon, plecháčkem) portského a zakusujíce pikantní sýr. S pohledem na zakotvenou plachetničku se zřejmým nákladem sudů těžkého kořeněného portského vína jsme se rozloučili s nádherným přístavním městem a vydali se najít místo k přespání někde dál, kde nás bude rušit leda tak cvrkot cikád…

Den jedenáctý: středa 24. 8. 2011 (Santiago de Compostela)

Santiago de Compostela

Do města, ke kterému stále častěji ukazovaly směr žluté mušle na modrém pozadí, jsme se dostali kolem poledne. Naši pouť právem zakončujeme právě u svatého Jakuba staršího, který je vyobrazován s mušlí a holí jako patron poutníků. Všichni jsme byli plni očekávání. Konečně se nám podařilo zaparkovat auto, převléci se do slušného (nejméně zmačkaného a relativně čistého) oblečení a vyrazit přímo ke katedrále. Cestou jsme potkávali mnoho poutníků, s batohy na zádech, s holí v ruce – těch dřevěných holí ubylo, zato přibylo slitinových nordic walking…, s ochozenými botami na nohách a sluncem spálenými tvářemi, které marně stínil potrhaný slamák. Chvilku jsme si připadali v těch sukních a tesilkách tak trochu nepatřičně, ale slovo „pouť“ a „putovat“ má mnoho významů…

Katedrála byla jedním slovem impozantní. Více slovy – ohromná a strašlivá, dechberoucí a strhující. Tak trochu mě děsila. Mohutná stavba nesoucí prvky španělské koloniální zámořské architektury. Stavba zčernalá léty, kameny téměř pokryté mechem a lišejníkem, kterým se tu pro vlhké větry vanoucí od moře dobře daří. Tyčí se nad kameny dlážděným prostranstvím, ze kterého vede dvojité schodiště do útrob katedrály. Jakmile jsme vstoupili do zšeřelého prostoru kostela, umocnil se náš zážitek i hudbou – zřejmě neměla být rozjímavá, nebo rozjímala o velmi depresivních námětech. Každopádně hledíc na členitý tmavý interiér za zvuku polních trub mé srdce neposkočilo radostí. Spíše jsem čekala, kdy se zpoza varhanních píšťal, které byly nad námi ve výšce zavěšené vodorovně do prostoru, vynoří chobotnice z Pirátů z Karibiku.

Víra a vztah s Bohem ale nejsou předně o emocích, že? A tak bylo na čase začít děkovat a prosit a pustit se do hlubších vod, než je dojem architektonický… Kolik tudy asi prošlo poutníků, kolik lidí zde bylo vyslyšeno a kolik proseb vyřčeno? Svatý Jakub zde již od 9. století vyprošuje milosti poutníkům. Ve středověku bylo dokonce poutní místo Santiago navštěvováno více lidmi, než svatá města Řím či Jeruzalém. O strastiplných misijních začátcích sv. Jakuba bylo již řečeno v povídání o Zaragoze, ale právě proto že vytrval, i když se mu na Pyrenejském poloostrově nedostávalo sluchu, může nám být zvlášť blízkým přímluvcem. A jistě není náhodou, že po Jakubově smrti se právě Španělsko stalo křesťanskou baštou a tohoto za života nedoceněného apoštola ctí jako svého nejmilejšího patrona.

zámek na Loiře

Ještě nám ale stále zbývalo to nejhlavnější, mše svatá. Vzhledem k tomu, kolik lidí se tísnilo v ohromné frontě ke hrobu svatého Jakuba, mi bylo jasné, že tam mši tentokráte mít nebudeme. Vlastně to vypadalo, že ji vůbec mít nebudeme, když se Štěpán snažící se sebevíc dočkal od sakristiána jen zarputilého kroucení hlavou. To jsme ale zapomněli, že je s námi náš pan farář. Neumí Španělsky? Nevadí. Prostě jim to řekne česky. Nerozumí? Tak to řeknu ještě jednou p-o-m-a-l-u a DŮRAZNĚ. Nemusíte umět všechny řeči světa, ale zřejmě musíte mít hlavu (po)mazanou a taky svěcení, protože pan farář se španělským sakristiánem česky domluvil mši svatou přímo u hrobu svatého Jakuba a to ihned. Za chvíli jsme již stáli v kryptě u ostatků, nad námi proudily davy lidí, kteří stáli dlouhou frontu, aby pak na chvilku viděli malý zlomek toho, kde my jsme strávili půl hodiny. Lesk zlaté hvězdy na Jakubově náhrobku se stále ještě odrážel v našich očích, když jsme stoupali vzhůru do chrámového prostoru.

Zlacený baldachýn nad hrobem svatého Jakuba jsme nechali za námi a pod obrovskou závěsnou kadidelnicí jsme prošli do sluncem ozářeného nádvoří.

Byl čas vrátit se domů. Byl to zlomový bod naší cesty – dál na západ i na sever byl již jen oceán. A tak jsme konečně nasedli do auta, plni zážitků a notně znaveni. Čekala nás cesta, na které byl sv. Martin z Tours a sv. Johanka z Arku, jeskyně Altamira, město vína – Bordeaux, skvostné zámky na Loiře a… a pak již známé milé Krušnohoří. S Boží pomocí a Mariinou ochranou jsme v pořádku dojeli do Chomutova – po dvou týdnech a 7000km jsme dorazili domů.

 

FOTO:
https://plus.google.com/u/0/stream?tab=G#photos/109814355732335996589/albums/5694279935327943953