India 2012 (40 dní naskrz Indií)

Indie pro mě znamená zemi plnou barev, koření, architektury a zajímavostí; je ale také plná bídy, hladu, odpadků a smradu. V neposlední řadě je plná lidí - miliardu prostě neschováš… A tak se má cesta stala plnou zážitků, které se nezapomínají. Ze země vzdálené jak geograficky tak kulturou, vzdálené našemu zájmu a přitom tolik zajímavé, ze země v níž slovo tolerance nabírá zcela jiných rozměrů a slovo ekologie zní téměř komicky, kde je pitná voda luxusem a skvostné látky všedností, ze země velké téměř jako Evropa jsem se s vděčností za standardy naší kultury vrátila domů…

Indie je zemí rozdílů, na jedné straně nejluxusnější hotely světa, na straně druhé (tedy spíše hned poblíž) chudoba a bída slumů. Znečištěná města a zároveň skvostné národní parky se vzácnou populací tygrů či sněhobílé vršky himalájských velikánů. Člověk ze západu jen těžko chápe mentalitu zdejších lidí, kteří vyrůstají a žijí a tvoří to velké smetiště, může si ale zamilovat tu mentalitu lidí, kteří se i v té bídě usmívají a zvou vás na šálek čaje a chapati s pořádně ostrou chilli omáčkou….

státní zřízení: federativní republika

rozloha: 3 287 590 km2

počet obyvatel: 1 210 000 000 (2. na světě, a roste)

hustota zalidnění: 361 obyvatel/km2

časové pásmo: + 5:30

hlavní město: New Delhi (po Kolkatě a Mumbai)

jazyk: hindi, angličtina a dalších 400 jazyků

náboženství: hinduismus (4/5), islám, buddhismus, sikhové, džinismus

Delhi (24. - 26. 2.) - Shimla (27. - 28. 2.) - Delhi (29.2.) - Bikaner (1. - 2. 3.) -

Jodhpur (2. - 3. 3.) - Jaisalmer (4. - 7. 3.) - Mt. Abu (7. - 8. 3.) - Udaipur (9. - 10. 3.) -

Ajmer + Pushkar (11. - 12. 3.) - Jaipur + Amber (12. - 14. 3.) -

Bharatpur/Keoladeo (15. - 16. 3.) - Agra (16. - 17. 3.) - Váránasí (18. 3.) -

Darjeeling (19. - 21. 3.) - Goa (22. - 24. 3.) - Hampi (25. 3.) - Mumbai + Janjira (26. - 29. 3.)

24. - 26. 2. 2012
DELHI - Hlavní město Indické republiky

Delhi - hindsky: दिल्ली

počet obyvatel: necelých 15 milionů (z toho přes 1,5 mil pod hranicí chudoby)

Den v Delhi začal již ve 4:00, kdy jsme poprvé vkročili na Indickou půdu - stále to ale byla půda letištní a tudíž se žádné překvapení nekonalo. To nastalo až poté, co jsme vystoupili z airport expres metra a s dojmem, že ta Indie je úplně v pohodě a co všichni mají s tou špínou, jsme vylezli ven na ulici. Šok, který následoval, se dá jen těžko slovy popsat. Nevím, zda mě dřív skolil ten neskutečný smrad, to dusné horko (v pět ráno), ty odpadky, kterých jsem v životě neviděla tolik pohromadě (vlastně na skládce, ale tam nežili lidé), nebo to, že jsme široko daleko jediní běloši a do tmy před svítáním doslova svítíme. Dnes už si těžko vybavuji, jak vypadal první půlden, protože se to mozek asi snažil vytěsnit z paměti. Vím jen, že jsme se po marném pokusu dojít na nádraží otočili a vrátili se zpět do "civilizované" budovy airport expresu, kde jsme rozdýchávali kulturní šok a čekali na svítání, které snad dodá všemu lepší světlo.

Slunce světlo opravdu dodalo, přestože se paprsky musely prodrat hustou vrstvou smogu, který nás po celou cestu Indií neopouštěl, jen se měnila jeho hustota. To co jsme ale spatřili, bylo nad naše síly: už jsme nejen cítili, ale i viděli, z čeho pochází smrad (směs výkalů, odpadků, rozkládajících se zbytků, vše prolito močí a zakouřeno spáleništi z nočních požárů odpadků, a aby to snad nepáchlo i otrlým Indům, u každého obchodníka s pouličním jídlem byla zapálená vonná tyčinka s těžkou nasládlou vůní). Prodrali jsme se ulicí slepovaných obydlí, která držela pohromadě snad jen zázrakem, a po hodinách hledání jsme vyděšení vlezli do na první pohled nestabilní budovy, kde jsme měli domluvené ubytování.

S vděčností jsme do sebe nasoukali domácí řízky a na chvilku si zdřímli. Jen dodám, že kulturního šoku jsme se jen tak nezbavili a každý den nás "dostávalo" spousty nových a nových skutečností (často jsem byla až překvapená, že to vážně může být ještě horší, než to bylo včera), překonali jsme ale touhu otočit se zpět k letadlu a postavili se čelem k 5 týdnům, které nás tu čekaly.

Po dvou dnech jsme se již v Delhi pohybovali s větší jistotou - nákup tokenů do metra a trefa do správného směru jízdy (stanice byly psané v hindi), nekončící prohlídky zavazadel i těla, kličkování mezi ohromným množstvím lidí… Po dvou dnech ale nadešla i chvíle snědení posledního řízku a nutnost koupit si jídlo místní. Cestou z Red fort jsme tedy zabočili do spleti uliček a vydali se objevovat netušené. Šli jsme po čuchu… Mezi krámky s látkami, železem či rýží se tísnily obrovské pánve, v nichž se smažily placky i ostré omáčky. Po delším sledování přípravy jsem dohodla dvě roti ("Not chilly, no spicy, not hot!" "Okay, no, no, no.") - přestože jsem před jídlem použila dezinfekci na ruce, přišlo to vniveč, po pozření placky jsem do sebe totiž bez dlouhého přemýšlení kopla plecháček zdejší vody, abych uhasila požár, který mi zachvátil nejen ústní dutinu. Zkušenost s "neostrým" jídlem nás provázela každým dnem, a přestože jsme si stále více zvykali, na indické "plechové huby" jsme to prostě nedotáhli.

Komplex Kutub minar ležící poněkud na periferii Delhi byl opravdu krásným místem úniku z rušného centra. Nejstarší muslimské památky (8. stol.) mezi kterými se tyčí impozantní věž z červeného zdobeného pískovce, která je nejvyšším minaretem v celé Indii (73m). Další zajímavostí je nerezavějící sloup ze 4. stol. stojící v rohu mešity - z metalurgického hlediska je naprostou záhadou - je vyroben z 98% železa, což by bylo i v dnešních podmínkách problém vytvořit. Naprosto netradiční ale byly malé veverky, které se nezdráhaly vyskočit mi až na klín jakmile zaslechly zvuk sáčku se svačinou. Zvyklá na hnědé či černé veverky, byla jsem překvapená, že ke mně přiskočila veverka proužkovaná – tráva se jimi jen hemžila a nápadně mi to připomínalo malá proužkovaná prasátka.

27. - 28. 2. 2012 
Shimla: hill station

Do Shimly, horské stanice a hlavního města Himachalpradeshe, jsme jeli vlakem přes Kalku, kde se přestupovalo ve 4am do horského vláčku - čekaly tu dva. Jeden o poznání horší než ten druhý, statečně jsme se tedy hrnuli k vypolstrovaným sedačkám druhého vláčku. Brzy jsme ale byli ujištěni, že zde opravdu nemáme rezervaci a naše jména jsou napsána na listu, který byl přilepen na oprýskané fasádě již dávno přesluhujícího vláčku prvního. Zde jsme natvrdo pochopili, proč jedny lístky do stejné destinace ve stejný čas stojí dvojnásobek než druhé. Cesta místokrálovým vláčkem vede 100km vzhůru a překonává 103 tunelů a 24 mostů, trvá ale nekonečných 7 hodin.

Město leží ve výšce 2159m a nabízí prý krásné výhledy na Himaláje (my však přes smogový opar nic neviděli). Zato jsem se tu ale poprvé sblížila s opicemi a to tak důkladně, že jsem k nim od této chvíle chovala velký respekt. Mé prvotní nadšení z roztomilých opiček opadlo poté, co jsme chvíli pozorovali, jak se jedna z opic pokradmu blíží k ženě zahalené do sárí, která se kochala výhledem na neviditelné Himaláje a v ruce držela zmrzlinu. Opice se dostala až k její ruce, šibalsky se ohlédla, zda má dostatečné publikum a vehementně zatahala za rukáv pestrého sárí – žena vyjekla, rozhodila rukama a zmrzlinu upustila na zem. Opice s rychlostí jí vlastní sebrala kornout a odkráčela si doprostřed ulice vychutnat sladké osvěžení. Přestože jsou v Indii ulice zásadně plné lidí, kolem opice se utvořil kruh, do kterého lidé nevstupovali, řekla jsem si tedy, že je to pro mě jako fotografku skvělá příležitost. Zaměřila jsem opičí jazyk, který se nořil do zmrzliny, a zmáčkla jsem spoušť. Na druhý snímek už jsem ale čas nedostala, opice totiž s vřískotem a vyceněnými zuby vyskočila a jen rozmazaná fotka při mém útěku dokazuje, jak blízko měla opice k fotoaparátu!

Znaveni a vyčerpáni noční cestou a nedostatkem jídla, které by nebylo ostré až hanba, rozhodli jsme se vyzkoušet místní oblíbenou laskominu – cosi zabaleného do zeleného listu. Prý je to zdravá pochoutka, která je zvláště po jídle dobrá na trávení. Koupili jsme si každý jednu a s nadšením vložili celý list do úst – hned v první chvíli po skousnutí nám bylo jasné, že to „cosi“, čím byl list naplněn, určitě není nic pro nás. Hned jsem vše vyplivla, Kája byl o něco statečnější, ale po chvíli se připojil k rychlému vyprázdnění ústní dutiny. Přesto se nám po celý zbytek dne tvořily červenohnědé sliny a vzpomínka na list nám nedělala dobře. Večer jsme trávili u záchodu. Míra toho, jak nám bylo špatně, odpovídala tomu, kolik slin jsme kdo napolykali, ráno jsem tedy na vrchol hory Jakhu, kde je Hanumanův opičí chrám, došla sama – Kája stále čelil listovému zázraku.

Ubytování v Shimle bylo ukázkové. Dokonale totiž vystihovalo vše, na co jsme si od té doby dávali velký pozor – v Shimle, kde se v noci teplota blížila téměř k nule, jsme spali ve vlhkém, studeném pokoji bez přikrývek… Od nejhoršího nás zachránil nápad plnit plastové lahve od pití teplou vodou z koupelny a dát si je pod všechny vrstvy oblečení, které jsme na sebe navlékli. Zpoza orosených oken na nás zíraly opice.

... více o Indii, která mi navzdory všemu učarovala, v mé knize