Izrael 2014

Yerushalayim - pohled z Olivetské hory

Byl to týden v zemi, která tepe živoucí historií. Když jsem poprvé uviděla staré hradby Jeruzaléma, jak se objevily zpoza rohu již moderního města, zdálo se mi, jako bych se dostala do doby, kdy tudy jezdily velbloudí karavany a ve městě žili králové. Stejně jako všechno kolem, i hradby starého města jsou z kamene, jehož je tu více, než by se dalo spotřebovat. A stejně jako ostatní města v zemi zaslíbené, je i Jeruzalém oázou a perlou v poušti prachu a kamení, která je, zdá se, základem tohoto kousku světa.

Není tu dostatek vody, nejsou tu zelené lesy, nemají tu ropu ani diamanty, ani tu není nijak úrodná oblast. A přesto se o tento malý kousek vedlo a vede tolik bojů a lidé se tu snaží obdělávat a zůrodňovat kámen, kterým by jinde opovrhli. Tolik snahy, a tak velká tužba bydlet právě zde. Je to tím, že po tomto kousku země chodil Bůh?

výhled z "naší" střechy

Pátek 25. 4.

Budík zazvonil a ukazoval přesně 4:00. Nejvyšší čas na sebe hodit indigatě a popadnout batůžek. V šest jsme již s Kay a Danem seděli v letadle plném velkomožných Rusů a pejzatých Židů v jarmulkách. Někteří měli své typické kabáty a klobouky a do letadla nastoupili až poté, co se náležitě pomodlili kývanou chválu Hospodinu natočeni čelem ke zdi.

V letadle jsem se již kývala i já – pohyb v těsném sevření sedaček předimenzovaného letadla byl totiž téměř nadlidským úkonem. Po 3,5 hodinách letu jsme tedy konečně vstoupili na Izraelskou půdu, kde čas plyne o hodinu napřed.

Vzhledem k tomu, že jediná naše zavazadla byly batůžky, které jsme měli u sebe v kabině, směle jsme se po vstřícné kontrole pasů vydali na bus do Jeruzaléma. Do mého fungl nového pasu však ono osudné razítko s Izraelskou vlajkou nepřibylo – pouze na papírek vsunutý mezi stránky. Busy jsme konečně našli v druhém patře velkého nádraží a marně se snažili z hebrejsky psané tabule vyčíst, kdy a kam co jede… Angličtina je tu ale poměrně frekventovaný jazyk a tak jsme zaplatili 25 šekelů na přestupní bus do hlavního města, kam jsme v denním žáru dojeli po poledni.

Moderní část města vyhlíží velmi příjemně – všechny budovy jsou stavěny z kamene, kterého je tu snad více než vody, a i výškové budovy si tak drží jakýsi nádech historičnosti. Do starého města za hradbami jsme se rozhodli jít pěšky, což se zvládlo asi za hodinu. Všechno je tu blízko.

Po cestě jsme odbočili do rušné uličky, kde se to jen hemžilo nakupujícími i všestranným zbožím. Vycvičený hlas prodejců se překřikoval nad hlavami ostatních. Záplava sušeného ovoce, neskutečně krásně vypadající i voňavé pečivo, oříšky, koření… Naše žaludky se již ozývaly a tak jsme zapadli do místního občerstvení. Ceny tedy lidové rozhodně nejsou!, ale ta chuť! Izraelská kuchyně nám všem třem učarovala. Ať již „Malawa“ – tlustá a jemná placka plněná humusem, paprikou, cibulí, hrachovou kašičkou, salátem … a samozřejmě výborně ochuceno kořením; nebo třeba „Kshakshuka“ – na pánvi upečená rajčata s vejci, ochucená kořením téměř alla Indie, doplněno cibulkou, humusem a hrachovou kaší. K tomu opečené pečivo. I najedení bychom si na tom pochutnali královsky, natož hladoví po dlouhé cestě.

První pohled na hradby starého Jeruzaléma mě naprosto odzbrojil. Jako by se obrázky ze staré kreslené Bible staly skutečností a my překročili ne hranici územní, ale časovou. Staré město je opravdu starý Jeruzalém, živoucí historie, svědek mnoha divů i strašných válek, město hodné Boha, naděje a domov každého Žida. Kamenné a impozantní hradby s branami, podél nichž se zelenají vzrostlé palmy a zpoza hradeb vykukují vršky chrámů a věží. Snad bych se ani nedivila, kdyby mi naproti vyjela velbloudí karavana či římská pěchota. Nic na tom dojmu neměnil ani fakt, že toto očividně nedobytné a majestátní město bylo v průběhu dějin 44krát dobyto a dvakrát dokonce úplně srovnáno se zemí a tak se o původnosti zrovna mluvit nedá. Jeruzalém se však jako fénix vždy vzchopil ze svého popela a tak není pochyb, že stále leží na hoře, kde Abrahám obětoval Izáka a tu a tam je použito původních kamenů z rozvalin města.

Vnitřek města je krásný, tepající životem a dýchající dějinami, které se tu tvořily. Některé ulice jsou tak plné prodávajících a kvůli slunci téměř zastřešené, že má člověk dojem, jako by vstoupil spíše do budovy.

Město voní! Není to Indie, ale relativně čisté a kultivované město (i když i tady je markantní rozdíl mezi čtvrtí židovskou či arabskou). Přechod z poklidné a důstojné židovské čtvrti do té arabské se pozná snadno podle živého chaosu a klasického všudypřítomného pokřikování. To vše jsme prošli během chvilky – staré město je malé jako dlaň. Ale i na té se ve spleti čar dá snadno zabloudit.

V začínajícím sabatním podvečeru jsme došli do našeho hostelu – 700 let staré budově, kde se občas muselo chodit v předklonu, jak tu byly nízké stropy. Naše místo na spaní ale mělo místo stropu celé nebe! Na ploché střeše bylo několik matrací a výhled k nezaplacení. Jen kousek od nás vyčnívaly z ohromného množství střech dvě kupole, na jejichž středu se leskl zlatý kříž. Při návratu z večerní procházky jsme zjistili, že se jedná o Chrám svatého hrobu.

Viděli jsme Židy u Zdi nářků - kývající se v modlitbách či studující prastaré svitky, zpívající žalmy, tančící i potichu stojící před jedinou dochovanou částí jejich Chrámu. Židé s jarmulkou, klobouky všech velikostí, dokonce i s klobouky ve tvaru hrnce potaženými chlupatou kožešinou. Odění v černých kabátech, stříbrných pláštích či dlouhých bílých šálech se střapci. Židovství zde zůstalo stejné jako dříve – Jeruzalém je snad jediným místem, kde je potkat Žida v černém kabátu a s jarmulkou na hlavě běžnější, než potkat turistu v kraťasech a tílku.

Výhled z hradeb na Olivetskou horu byl krásný a dlouho nám trvalo, než jsme zjistili, že ty obrovské plochy v barvě písku jsou rozsáhlé hřbitovy. Město zesnulých ležící ve svahu naproti městu živých, snad stejně početných. Teplota kolem 30°C, slunce v týlu – ještěže tu stále pofukuje příjemný větřík a u Jaffské brány se dá z pítka napít chladné vody.

Pátek večer = šabat. Samozřejmě, že jsme to věděli. Ale nedomysleli… šabat znamená, že nejede žádná tramvaj, nikde není otevřeno, nikde se nenajíme. Tak jídlo jsme pořešili naštěstí v arabské čtvrti. Ach ty ceny! Ale už víme, že „falafel“ bude naše strava číslo jedna.

Za tmy jsme došli do našeho malého hostelu a ustlali si na střeše. Větřík, který jsme za dne chválili, nám začal připadat až příliš studený, a tak jsme na sebe nashromáždili všechny prašivé deky, které jsme na střeše našli. Spacák se nám do batůžků totiž nevešel, a proč jej taky v tak teplé zemi řešit, že? Noc chladná, a to velmi, přesto však nebyla zima jediným důvodem, proč bděle zírat na hvězdy. 

Večerní šum Jeruzaléma náhle protnul výrazný hlas muezzina, jehož minaret byl snadno vidět z naší střechy. Ještě než však dozpíval své modlitby, už se zvuk mísil s muezziny z dalších částí města. Muslimská kakofonie postupně usínala, jak se z daleka ozývali poslední muezzini… a konečně se rozezvučely i zvony z křesťanských chrámů. Hvězdy nad hlavou oznamovaly šabat a já cítila, že Jeruzalém – „město pokoje“ – je pokojnější, než by se mohlo zdát.

Sobota 26. 4.

Ráno se za zvučných hlasů muezzinů a následně za hlaholu zvonů sousedících s naší střechou vstávalo dobře. Jitřní slunce osvětlovalo celé město a my se po skromné snídani sestávající se ze sladkého žlutého pečiva vydali na Olivovou horu. 

Ranní Jeruzalém jako bych ani nepoznávala – ulice byly najednou širší, když je do půlky nezaplňovaly výrobky všudypřítomných prodejců; klidnější bez hlasitého vyvolávání a štěbetajících davů lidí… Náhle se tu dalo pohybovat mnohem volněji a svižněji. Cesta za hradby vedla částečně i po Via Dolorosa, která se vine ulicemi až ke Lví bráně. Koupili jsme si vodu za pět šekelů a vyrazili dolů do údolí Cedronu, které se táhne podél Jeruzaléma a odděluje jej od Olivetské hory. Pak už jsme šlapali vzhůru ke Getsemane. Olivy tu prý vyrůstají z kořenů oliv, které pamatují dobu Ježíšovu. Ty původní jsou však již dávno pryč, protože sloužily jako jeden z mála zdrojů dřeva nutného k vystavění tisíců křížů za židovského povstání. Dnes je zde doslova oplocená zahrádka – olivy v ní jsou ale nádherné. Hned vedle starých oliv se tyčí kostel Agonie – temná výzdoba kostela má připomínat Ježíšovy těžké chvíle v Getsemanské zahradě.

Strmý výstup k Dominus Flevi (místu, kde Pán zplakal nad Jeruzalémem) nás odměnil nádherným výhledem na město. Přestože jsme se nedostali do kaple, kde je ona známá vitráž, skrz kterou prosvítá Jeruzalémské panorama, byl pohled na město uchvacující. Mezi hradebními branami jsme snadno rozpoznali tu Zlatou – zazděná brána, před kterou se tísní stovky hrobů. Podle tradice totiž na konci světa přijde Mesiáš právě touto branou a tak ti, kteří budou nejblíže, jako první budou vzkříšeni. Židé tudy čekají příchod Hospodina a Arabové jsou připraveni za výsadu přednostního vzkříšení k novému životu zaplatit drahé nájemné.

Oproti dávným dobám dnes Olivetská hora překypuje chrámy různých vyznání. Katolíci, Pravoslavní i muslimové – každý se chopil nějakého významného místa. Vedle mešity postavené nad místem, kde vstoupil Ježíš do nebe, je tedy kostel Pater noster – komplex, kde je na zdech v kachličkách vypsaný Otčenáš snad ve všech světových jazycích. I ten náš jsme našli, stejně jako třeba gruzínštinu či korejštinu. Olivovým hájem jsme se vydali zpět do Jeruzaléma, kde jsme doufali v rychlé nalezení občerstvení, protože hlad se dostavil i o šabatu. Jaké štěstí, že jsou sváteční dny různých národností a vyznání pěkně rozvrstvené – dnes bychom si u Židů jen těžko sháněli nějaké jídlo, ale u Arabů, pro které je svátečním dnem pátek, jsme si mohli koupit falafel (kuličky z namleté cizrny a koření, které se usmaží) v pitě se zeleninou a tak ukonejšit hladový žaludek.

Posilněni jídlem vydali jsme se na horu Sijón. Stejně jako třeba Golgota či další místa, je i Sijón zastavěn ve městě - marně by člověk hledal horu vyčnívající nad střechy okolních domů. K tomu ale jistě přispělo právě to, že po několikerém zboření celého Jeruzalému a následném vystavění nových domů na zbytcích rozvalin, posunula se původní výška ulic o mnoho metrů výše. Tak je zde hojně využito ulic v různých výškových úrovních přeskakujících i několik pater.

Třeba Golgotský pahorek je celý uvnitř hradeb – co více, dokonce je celý uvnitř obrovského chrámu Božího hrobu. To, že se jedná o horu, napovídá pouze fakt, že se v chrámu dá sestupovat i vystupovat od původní výšky vstupní brány o několik desítek metrů. Vlastně je to několik chrámů pod sebou.

Sabatovými křivolakými ulicemi jsme se brouzdali Arabskou čtvrtí – plno obchůdků bylo zaměřeno na jídlo, suvenýry či ovocné šťávy všeho druhu. Potkali jsme ale i holičství či posilovnu, která ve starodávné kamenné uličce působila jaksi nepatřičně.

Po setmění jsme se vydali na cestu Via Dolorosa, po které kdysi nesli odsouzenci svůj kříž na Golgotský vrch. Po všem tom boření a přestavování se dá předpokládat, že trasa již dávno nebude autentická a povede jinudy, než v roce 33. Některé úseky jsou ale vedeny tak krkolomným způsobem, že se dá snadno uvěřit snaze o věrné zachování trasy jak to okolnosti „nových“ staveb dovolují. Přestože byla v průvodci popsaná trasa i s názvy jednotlivých uliček a přestože jsou na význačných místech tabulky s číslem zastavení Křížové cesty, mnohokrát jsme bloudili a až po několikerém tam-a-zase-zpátky jsme našli „neviditelnou“ uličku, kterou se mělo odbočit. Ve večerním klidu šabatu se člověk mohl zamýšlet nad touto cestou utrpení, kde se za dne ženou tisíce lidí za obchodem, modlitbou i prací. Via Dolorosa vede od Lví brány až ke Svatému hrobu, kde jsou poslední čtyři zastavení – zde si teprve člověk uvědomí, co to znamená, když Jan napsal do svých pašijí, že „hrobka byla blízko“. Vrch ukřižování, hrob i místo, kam se házely popravčí nástroje a břevna křížů - vše je nyní pod jednou střechou starobylého chrámu.

Naprosto vyčerpaní jsme došli zpátky na naší střechu, upravili matrace a rozhodili deky. Muezzini a čisté hlasy zvonů nás provedli druhou nocí Jeruzalémskou.

Neděle 27. 4. 

Budík mě vytrhl ze spánku, který se konečně podobal hlubokému. Bylo 6:00 a podle internetu, na kterém jsme si včera v dolní části starobylého hostelu vyhledávaly ideální časy mší svatých, měla být v 6:30 mše sv. v chrámu na začátku křížové cesty, kde nechal Pilát bičovat Ježíše. Protože už jsme cestu znaly, nebraly jsme si ani průvodce s mapkou města. Liduprázdnými uličkami jsme se ve vycházejícím slunci dostaly až ke kýženému kostelu – bylo zavřeno. Žádný okolní kostel také nebyl otevřený a tak jsme se rozhodly pro Boží hrob, kde by snad mělo být denně nejvíce mší. Jenže přestože jsme již město prolétly několikrát křížem krážem, najít cestu se nám teď nedařilo. Hodiny ubíhaly, ulice také… ale bez mapy jsme se neustále motaly neurčitými směry. Rady přibývajících lidí nás posílaly pokaždé jinam. Dvě hodiny jsme běhaly po starém městě, než jsme našly, co jsme hledaly – chrám Sepulchre (Hrobka). Kolem směrovky ukazující do úzké uličky sem vedoucí jsme samozřejmě běžely alespoň desetkrát, ale protože jsme považovaly Sepulchre za něco úplně jiného, ani jsme se nezdržovaly sem odbočit, když přece hledáme ten Boží hrob…

Celá patálie ranního běhání byla však v mžiku zapomenuta. Konečně jsme viděly místo, které nečiší turismem, ale historií a tajemstvím. Celý chrám působí nádherným dojmem. Stovky svící, nádherná kupole, skvostné mozaiky, zdi přecházející v neotesanou skálu hory Golgoty, místo konce i začátku života…

PRÁZDNÝ hrob

Jestli bylo nějaké místo, kde jsem vnímala obrovskou sílu nekonečna, bylo to v Chrámě Božího hrobu. Člověk už si možná až příliš zvykl na to, co by mu mělo vyrazit dech a nutit k zamyšlení. Možná je potřeba být mimo hučící svět velkoměst a vydat se na místo, kde se čas téměř zastavil, a dovolit myšlenkám, aby si kladly nové otázky a ptaly se po podstatě věci. Aby se člověk zamyslel nad tím "běžným názvem" - Boží hrob. Hrob Boha a tedy bytosti, která má být přece nesmrtelná a neporazitelná... a vůbec, tak veliká, že přesahuje cokoliv, co by člověk mohl vystavit. A v Jeruzalémě má Bůh svůj hrob. 

Nešla jsem dovnitř. Všechna významná místa jsou již dávno plná svíček, kadidelnic a pozlátek, která mě spíš ruší. Drsné kameny jsou ohlazeny a jednoduchost a prostota se ztratily. Toto místo jsem si nechtěla kazit pohledem na vlastní oči, zůstala jsem venku a nechávala místu jeho tajemství, které se stále skrývá i pod zlatými pozlátky. Dívala jsem se, jak paprsek světla z kupole míří na místo, kde lidsky Bůh skončil.

A pak by to člověku přišlo líto. Protože jestli tu byl opravdu Bůh, tak už tu není, protože hrob je jasné znamení, že je konec. Tečka. Hroby rodiny či známých osobností se navštěvují právě proto, že jsou místem, kde tito zemřelí lidé zanechali svá těla. Jenže tento hrob je jiný, je prázdný! Není vykradený, není nepoužitý, ale je prázdný.

Kdo by chodil k prázdným či vykradeným hrobkám? A kdo by nad nimi stavěl chrámy, a kolem nich opevnění, které vydrží i silné zemětřesení?

Hrob Boha dává smysl vážně jen tehdy, je-li prázdný! A tam mi to došlo... 

Mši svatou jsme měli přímo na Golgotském vršku spolu s Američany. A to v den svatořečení Jana Pavla II. Ze světlíku kupole se sem linul paprsek světla a za zpěvu pravoslavných mnichů a jásavého tlukotu zvonů jsme se šly před baziliku nasnídat. Dan už čekal na schodech s pečivem a příjemně vyspalým vzezřením.

Po snídani jsme vyrazili směrem k Chrámové hoře, jejíž úpatí na západní straně tvoří Zeď nářků – poslední pozůstatek z největší chlouby všech Židů. Chrámová hora je místem posvátným jak pro Židy, křesťany, tak i muslimy. Jedná se o místo obětování Izáka Abrahámem. Stál zde Hospodinův chrám – jediný příbytek velikého Boha Židů. Dnes se však Židé dostanou jen ke Zdi nářků a musí se smířit s tím, že hora je v rukou muslimů, kteří zde vystavěli mešity. Jediným dnem, kdy se na horu dostanou i nemuslimové je neděle. Vystáli jsme si tedy pořádnou frontu a se zahalenou hlavou jsme došli až nahoru. Má představa, že zde kromě Skalního dómu nic dalšího nebude, byla mylná. Nádvoří bylo kromě vykopávek také plné stromů a příjemných zákoutí. Vedle zlatavého symbolu Jeruzalémského panorama – kopule mešity Skalního dómu – je tu ještě mešita Al Aksa, která by měla být největší v Izraeli. 

Mešita na Chrámové hoře

Dnešní den neměl končit v Jeruzalémě a tak jsme se vydali k PC zjišťovat nejlepší spoje směr Mrtvé moře. Pak už zpět do nového města na autobus a ještě jeden rychlý nákup jídla na cestu (až další den jsme zjistili, že koupit si větší zásobu se vyplácí nejen o šabatu). Autobus do Ein Gedi jel z druhého patra nádraží a jak jinak, byl klimatizovaný. Asi po 1,5 hodině jízdy jsme byli na místě – Mrtvé moře před námi a téměř Americké či Ordesovské kaňony za námi. Netušili jsme, kam se poděly ty pozvolné pláže, kde jsou nádherné solné krystaly připomínající skulptury, ale kde by také mělo být vidět děsivě rychlé vysychání moře, či kde jsou ty hotely posouvající se spolu s mořem… tady bylo pusto! Silnice připomínající Route 66, kemp a pustina. Naše jedna bagetka nám přišla směšná. Nicméně než nadešla ta krušná chvíle noci, užili jsme si výjimečnosti a zvláštnosti vody Mrtvého moře. Připadala jsem si jako bójka klinkající se na moři. Prostě se nedalo ponořit, ale přitom měl člověk stále pocit, že se potopí – na tu vrtkavou nadnášivost si bylo potřeba zvykat. Ale pocit to byl opravdu zajímavý. Voda téměř olejovitá, slaná tak, až to pálilo. Když jsem si po chvilce „plavání“ uvědomila, že jsem ji vlastně ještě neochutnala, vytáhla jsem z vody ruku a důkladně ji olízla. Velmi jsem se pak snažila k urychlenému přesunu na pláž, kde jsem měla pitnou vodu.

Vánek maskoval žár dne, slunce ale pálilo tak vydatně, že jsme se přestali strachovat o to, že nám v noci bude zima. Postupně se všichni vytráceli a zůstali zde jen Izraelci se stany či karavany a především: s grily na maso. Smažilo se tu ze všech stran a k našim vyhladovělým tělům orážela vůně grilovaného masa a zeleniny. Proč jen jsme si vybrali část moře sice nekomerční, zato však bez jakékoli možnosti nákupu jídla. Nevím, zda jsme vypadali tak, jak jsme se cítili, ale po nějaké době k nám přišel muž s táckem plným grilovaného masa a zeleniny. Plní údivu jsme s radostí snědli celou porci (i Dan vegetarián se překonal a pomohl mi se špalíčky masa) a když jsme pak šli poděkovat rodince u grilu, dostali jsme navíc dvě lahve s vodou, které tu mimochodem také nebylo nazbyt.

Nadešla noc a s ní i naše „campingování“, tentokráte však bez spacáku. Slabý a příjemný denní vánek se po západu slunce změnil v takový vichr, že nám nepomohla ani vyhřátá zem a chvěli jsme se chladem. Jestli jsem se doteď snažila zachovat své oblečení v jakémsi civilizovaném a čistém stavu, šla teď veškerá snaha stranou. Na špinavou zem s bodláky a breberkami jsem rozprostřela ručník, sama se zabalila do všeho, co jsem v batohu našla včetně plavek a čepice, a přes sebe jsem hodila šálu. Nic naplat, spát se nedalo. Z původní postele – trávníčku u parkoviště, nás vyhnalo zavlažování, jak jinak, že?! V jednu ráno jsme se tedy přesunuli na betonový chodník a hledali co nejlepší závětří. Shrnuto a podtrženo: ušetřeno za ubytování a stravu (ne že bychom si to vybrali, prostě tam nic nebylo) a dále ušetřeno na spánku, kterého se nám moc nepoštěstilo.

Pondělí 28. 4.

Východ slunce na horizontu Palestinských hor na druhém břehu moře byl krásný a hřejivý. Na první bus směrem Massada jsme se vydali s předstihem v naději, že stihneme vylézt nahoru na pouštní pevnost dříve, než nastoupí žár dne. Dříve než autobus v osm hodin ale přijel šerut (něco jako maršrutka v Rusku či Gruzii – vícemístná dodávka, která jede, jakmile se naplní) a řidič, který tím směrem jel s prázdným autem, nám nabídl, že nás sveze za stejnou cenu jako bus. A tak jsme již v půl deváté nastupovali na Hadí stezku vinoucí se bez jediného náznaku stínu až na horu s pevností.

 

Výstup trval asi tři čtvrtě hodiny, a přestože se šlo poměrně prudkým stoupáním, nebylo to nic, co by nás zmohlo. Výhled shora byl parádní – jak na moře, tak na okolní skály a vysušenou poušť. V kontrastu s tím vším musela být Massada – tehdy v plné kráse, kde byly na počátku našeho letopočtu nejen běžná obydlí, ale i paláce a dokonce i sauny a lázně. Voda se sem dostávala pozoruhodným a důmyslným systémem kanálů a struh. Při pohledu na nedobytnost pevnosti, která je ze všech stran chráněna příkrým svahem, nemohla jsem nevzpomenout na drama, které se tu za židovského povstání odehrálo. Radikální revolucionáři, kteří se odmítli vzdát římské nadvládě, dostali se lstí do Massady, která se záhy stala jejich hlavní baštou. Ani vycvičené římské jednotky se nedokázaly dostat na zoubek tomuto tvrdému oříšku a tak trvalo dlouhé tři roky, než se jim podařilo připravit vše ke vstupu do pevnosti. Podél jedné strany skály, na které se pevnost tyčí, stavěli Římané neúnavně val z kamení, který tak snižoval výšku původní přírodní hradby, kterou bylo nutno překonat. Když hrdí Židé uvnitř poznali, že se blíží den dobytí, rozhodli se na sněmu pro volbu. Buď padnou do rukou Římanů, nebo do rukou Hospodinových. Jednohlasně se vyslovili pro druhou možnost a tak mezi sebou vylosovali pět mužů, kteří měli za úkol zabít všechny obyvatele Massady (na pět tisíc lidí) a nakonec zabít i sebe. Když druhého dne ráno Římané bez odporu vstoupili do pevnosti, čekalo je děsivé ticho mrtvého města.

Cesta dolů byla za plného poledního žáru velmi náročná. Zahalila jsem si raději i ruce, protože krém s faktorem 50+ mi v tu chvíli (navíc po zkušenostech z Kazbeku) připadal jako nicotná ochrana. Ale zřejmě posloužil dobře, protože spáleniny se nekonaly. Po cestě jsme potkávali kozorohy, kteří nedbajíce spalujícího slunce hopsali po skalinách.

Z oblasti Mrtvého moře jsme se busem posunuli přes Jeruzalém do Tel Avivu, kam jsme dorazili kolem páté. Jaké bylo ale naše překvapení, když už bylo devět a my jsme stále neměli, kde spát. Další noc venku, tentokráte navíc v chladnější oblasti, nás rozhodně nelákala. Hostel, do kterého jsme si to dle internetu v Jeruzalémě chtěli namířit, tak nějak neexistoval. V ulici byl autošrot, benzínka a několik pochybných budov industriálního dojmu. A tak jsme to pěšky vzali až do Jaffy – starého přístavního města jižně napojeného na Tel Aviv.

Chodili jsme sem a tam a stále jsme nenacházeli hostel či jakékoli přístřeší, kde by měli volno a nestálo to majlant. Už jsem si připadala jak svatá Rodina v Betlémě o Vánocích… Konečně kolem půl jedenácté se na nás usmála štěstěna cestovatelů a našli jsme hostel Florentine. Nic lepšího nás ani nemohlo potkat! Byl to parádní a živoucí hostel plný mladých lidí, kteří vědí, jak si cestování užít. Spalo se opět na střeše, tentokráte ale zacloněné proti dešti a větru. Za 55 šekelů hodně muziky – teplá sprcha, vůně šíši a pohoda střešních pohovek za zvuku regé…

 

Úterý 29. 4.  

Jaffa je město umění, nebo alespoň co se street artu týče, je to prostě stylové. Na každém kroku drobná známka pouličního umění – dokonalý pak byl nápis na koncích přechodu pro chodce. Tam, kde mívají v Anglii napsáno „Look right“, bylo zde napsáno „ART BEHIND YOU“. A opravdu, když jsem se otočila, teprve jsem si všimla, že na druhé straně je galerie.

Snídani jsme si dali na břehu moře v Jaffa portu, kde se komíhaly rybářské lodě a mezi starými sítěmi odpočívaly kočky. Staré město nad přístavem už bylo krásně čisté a velmi příjemné. Historická zákoutí s obrazy visícími na starých zdech a kvetoucí florou. Do odletu z Izraele nám zbýval ještě celý den a tak se naše smělé plány staly ještě smělejšími a rozhodli jsme se stihnout se podívat do Akkonu a pokud možno i do Nazaretu. Po příjemné procházce jsme se tedy přesunuli až na vlakové nádraží v Tel Avivu, které leží u horní centrální bus station. (Proč mají v takových městech vždy dvě centrální nádraží, aby pak člověk tápal, z kterého jede?!) Cesta vlakem do Akkonu byla pohodlná a rychlá; stejně jako ostatní dopravní prostředky tady v Izraeli, byl i vlak klimatizovaný. Akkon je poměrně pěkné historické městečko na pobřeží. Ryze turisticky jsme navštívili hrad i podzemní tunely a dali si falafel u pouličního prodavače. Nakonec jsme dle rady paní z informací zkusili doběhnout bus jedoucí do 40km vzdáleného Nazaretu. Bylo přece pět hodin večer a letadlo letělo až zítra dopoledne, proč tedy nezkusit Nazaret, vzdálený od Jeruzaléma přes 200km – připadalo nám tehdy vše tak snadné a možné. Jenže pro samou radost z doběhnutí busu jsme se nezeptali na takové drobnosti, jako třeba: Proč je jízdenka dražší, než bylo řečeno na informacích? Jak dlouho se jede? Přes která místa se jede? – Kdybychom se byli bývali zeptali, zjistili bychom, že tento autobus sice do Nazaretu jede, ale že jede přes každou vesničku, kterou po cestě najde, že to tedy bude delší a dražší trasa a hlavně, že to pojede celé 3 HODINY! To vše jsme ale zjišťovali až postupně v ledově klimatizovaném autobusu.

Nazareth

Bylo mi hrozně – seděli jsme v zaplaceném autobuse, který nás stále pomaleji odvážel stále dále od letiště. Situace z Indie (výlet Mumbai – Janjira) se opakuje! Místo nedočkavého objevování města jsme tak vystoupili z autobusu rovnou zjišťovat, jak se dostaneme zpět. Informace o autobusech směr Jeruzalém, Tel Aviv i Akkon se velmi různily. A oficiální papír s odjezdy neexistoval. V tak bědné situaci jsme se rozhodli, že když už jsme tu, půjdeme se alespoň podívat k chrámu Panny Marie. Jako maják na moři svítila kupole této architektonické perly města – překrásné baziliky Zvěstování. A klid a mír místa působil na naše rozrušená srdce jako balzám. Přestože byl kostel otevřen jen do šesti večer, byla pro modlitbu otevřena alespoň spodní část baziliky až do devíti hodin. Tato krásná moderní stavba má vprostřed zbytky starého malého kostelíka vybudovaného dříve nad grottem - jeskyňkou, kde se Gabriel zjevil Marii. Byli jsme tu úplně sami a nacházeli jsme to, co jsme tolik potřebovali – uklidnění. To pak jen umocnilo zvláštní setkání: náhlý zvuk třepotu křídel se roznesl tichem kostela, a když jsem vzhlédla nahoru do kupole, uviděla jsem v samém středu báně, v osvětlené lucerně, jak se vznáší bílá holubice. Po chvilce třepetání se na místě holubice odletěla a zavládlo opět úplné ticho. Podívaly jsme se na sebe s Kay a bylo nám jasné, že tato „náhoda“ byla hodně dobře načasovaná. A že svět a život jsou plné zázraků, na které si však člověk tolik zvykne, že je nazývá všedními věcmi (jak to trefně napsal pan Andersen). Když jsme předtím vstupovali do kostela, ujistila jsem se, že je všem, doufám, jasné, za co se musíme modlit. - Stihnout letadlo, jakýmkoli způsobem, se totiž začínalo jevit jako zázrak. I Dan se nechal slyšet, že v této situaci asi nějakou tu modlitbu taky zvládne a přidá k dobru. Tak jen doufejme, že se to vše nestalo jenom kvůli tomu, aby se Daniel konečně pomodlil :)
V ambitech kostela bylo nespočet mozaik znázorňujících Pannu Marii z různých zemí celého světa. Dokonce i tu českou jsme zde našli. Nejvíce nás však zaujaly Marie z Thailandu či Korey, které se nápadně podobaly tamějším lidem s tmavou pletí a šikmýma očima.

Čas ale neúprosně plynul, a tak jsme se vydali hledat způsob, jak se dostat na letiště. Mnoho mylných rad a posílání na špatné zastávky nás stále drželo v nejistotě. Nakonec jsme se rozhodli uvěřit tomu, že pojede bus do Haify a tam bychom nasedli na vlak jedoucí na letiště Ben Gurion. Bus do Haify číslo 331 měl jet v devět večer a případně v deset, autobus do Tel Avivu (což by se nám zdálo příhodnější) měl jet v půl desáté či půl jedenácté ze zastávky poblíž té, kde jsme čekali, kterou jsme ale neviděli. Čekali jsme tedy až do 21:15, a když bus stále nepřijížděl, jali jsme se hledat místo, odkud pojede bus č. 826 do Tel Avivu. A…. ano, po cestě jsme přihlíželi, jak nám ujíždí opožděný spoj 331.

Druhou zastávku jsme stále nemohli najít, a tak jsme se zklamáni, ale alespoň ujištěni, že něco tu přeci jen jezdí, vydali na původní zastávku čekat na další spoj. Nikde nikdo, žádný jízdní řád, čas běží… tu se zpoza rohu objevil autobus č. 826 a vzdaloval se našim nevěřícím očím. Naše zoufalé čekání na (snad existující) další noční spoj bylo ale ukončeno velmi nečekaně. Přijel prázdný taxík, který nám nabídl za téměř stejnou cenu jako bus odvezení až do Haify. Hlavou mi proběhlo několik věcí: je to podezřelé a je to dražší. Ale pak mi probleskla pamětí vzpomínka na jeden vtip, který by se snadno dal aplikovat na naši situaci. Bylo by hloupé pak od Boha slyšet: „Já jsem tvé modlitby slyšel. Autobus 331 jsem ti poslal, ale tys byl na jiné zastávce. Tak jsem ti na to místo poslal autobus 826, ale tys zase odešel jinam. Nakonec už jsem ti raději poslal taxíka, a ty bys ho odmítl kvůli 3 šekelům!“ A tak jsme nasedli. A dál už to šlo všechno dobře.

Středa 30. 4. 

Na letišti nás čekala více než důkladná prohlídka, spousta otázek i vysvlékání. Kay se dokonce musela před policistkou napít ze své lahve, je-li to opravdu jen voda. (Ještěže jsme tu vodu z Mrtvého moře dali do malé flaštičky!) Po probrání batohů jsme je nechali projet rentgenem, kde se naštěstí má žiletka v KPZce otočila svým ostřím tak šikovně, že byla vlastně neviditelná.

Větší zásoba vody z Mrtvého moře neprošla, ale my ano!

Shallom, Izrael!